Místo zrodu volného lezení
Jak to všechno začalo
Horolezectví se v Saském Švýcarsku provozuje již dlouho. Je doložena již asi 150 let. Za zrod saského horolezectví mnozí považují březen 1864, kdy pět gymnastů ze Schandau zdolalo Falkenstein s pomocí kmenů stromů a žebříků. V roce 1874 se dvěma horolezcům z Pirny podařilo zdolat Mönch bez jakýchkoli pomůcek.
V roce 1910 byla poprvé stanovena "Saská pravidla lezení". Od té doby se v podstatě nezměnily a jejich nejpodstatnější součástí je "zřeknutí se umělých pomůcek k překonání gravitace". Odtud se tato myšlenka dostala do celého světa. Dnes se mu říká volné lezení a provozuje se v USA, Austrálii, Francii, Španělsku, Thajsku a dalších zemích světa.
Fáze vývoje
Takzvaný raný vývoj Labských pískovců probíhal v letech 1777 až 1890. Vyznačoval se stoupáním s umělými pomůckami. V letech 1890 až 1910 došlo k hlavnímu rozvoji horolezectví v této oblasti. Kromě jednoduchého komínového lezení přibyly spáry a stěnové lezení, což umožnilo vznik mnoha nových cest na dosud nerozvinuté vrcholy. V tomto období se zrodily horolezecké legendy jako Oscar Schuster, Friedrich Meurer, Albert Kunze, Rudolf Fehrmann, Fritz Wiessner nebo Oliver Perry-Smith.
Po roce 1912 až do doby před druhou světovou válkou se stěnové a trhlinové lezení stalo ještě riskantnějším a obtížnějším a horolezci otevírali nejen nové vrcholy, ale také obtížnější lezecké cesty. Výrazné zdokonalení lezeckých technik a způsobů jištění vedlo od roku 1945 do roku 1965 k takzvanému Resterschließungu, který je také označován jako dokončení klasického saského horolezectví.
Od té doby horolezci otevírali stále extrémnější cesty v obtížnostech VIII až XII. Toto období reprezentují Bernd Arnold, Manfred Vogel, Jürgen Höfer a Klaus Schäfer. Mezi mladší známé extrémní sportovce 90. let patří Sven Scholz, Uwe Richter a Gunter Gaebel.
