Proslulé jsou stolové hory a zvláštní skály Labských pískovců. Romantika je však doma v údolích, roklích a stržích. Podél zurčících potoků a mechem porostlých skal ukazuje region svou nejlepší stránku.
Aha, teď jsme nejspíš vtrhli doprostřed shromáždění lesních duchů. Je snadné si představit, že tam, kde je teď nespočet malých kamenných věží v dírách ve skalách a na balvanech, byli až dosud trpaslíci, elfové, víly, mořské panny a trollové. Nejspíš se drží ve svém maskování, dokud se my vetřelci konečně nepohneme dál. Každopádně čas a místo by byly ideální pro setkání s těmito plachými tvory. Jeskyně Gautschgrotte nedaleko Hohnsteinu je teď, v časném červencovém ránu, kouzelným místem. A my ji máme celou pro sebe.
Skalní stěny vysoké kolem 20 metrů tvoří přírodní amfiteátr, překvapivě dramatický vrchol na konci zarostlé cesty. Impozantní útvar, před nímž si připadáme maličcí, vzbuzuje respekt a ztišení hlasů. Ticho oživuje jen zurčení malé říčky, která se po dešti mění v hučící vodopád a v některých zimách zamrzá v monumentální ledový sloup.
Samota je odměnou za brzký začátek. Kouzlo noci, jejíž poslední zbytky ještě visí mezi stromy jako ranní mlha, brzy zcela zmizí. A pohádková říše se opět zcela promění v Národní park Saské Švýcarsko, který se otevře milovníkům přírody a lesů, turistům a pěším. Přivedlo nás sem hledání romantiky, strašidelné krásy. A zdá se, že jsme obojí pohotově našli. Naše pěší túra nás zavede ze zámeckého městečka do údolí Polenztal a poté na skalní plošinu Brand, "balkon Saského Švýcarska". Udělali jsme si malou odbočku k jeskyni Gautschgrotte.
Údolí a rokle Labských pískovců tvoří protipól velkolepým skalním útvarům, stolovým horám, čedičovým kuželům a vyhlídkám. Bastei, Königstein, Lilienstein, Pfaffenstein a Schrammsteine jsou známé kalendářní motivy a oblíbené výletní cíle. V porovnání s tím vedou Grundy stinnou existenci. Je to proto, že jejich skutečné kouzlo je obtížné nebo nemožné zachytit na fotografii. Hory působí na fotografiích a obrazech také díky své působivé estetice. Areál naproti tomu působí především díky rozmanitosti smyslových vjemů, které lze zažít pouze na místě: chlad vzduchu, vůně lesa, šumění potoků.
Pěší turistika v areálu je něco pro znalce - a potěšením prakticky po celý rok. Pozorní turisté zjistí, že každý terén, každé údolí a každá rokle má svůj vlastní podpis, svůj nezaměnitelný charakter.
To zažijeme i my na naší túře. Schindergraben, který spojuje Hohnstein s údolím Polenztal, je drsný, divoký a krásný. Přes křišťálově čistý potok vede několik malých mostů. Naučné tabule podél cesty nás mimo jiné informují, že půdní flóra je druhově bohatší, než je v pískovcích obvyklé, a že se zde daří vzácným druhům kapradin a obzvlášť velkému množství mechů a lišejníků. Pravděpodobně díky tomu je zdejší vzduch tak nepopsatelně aromatický.
Ze Schindergraben se dostaneme do údolí Polenztal. Je to skoro jako odbočit z cesty džunglí na promenádu. Zatímco před chvílí byla cesta stinná a hrbolatá, nyní je slunečná, široká, rovná a vhodná pro rodiny s dětmi. Působivé skalní stěny tu stojí daleko od sebe. Zemitý zápach na začátku se brzy změní v mírný, dřevitý lesní vzduch. Polenz vytvořil malebné údolí a široké, rovné koryto. Dnes se potok klidně a lákavě leskne v ranním slunci. Fascinující jsou svěže zelené a hustě zarostlé skalnaté svahy na severovýchodní straně. Zdravé mechy, kapradiny, trávy, keře a stromy jsou hojně vyživovány jemně a neustále tryskající vodou. Toto nádherné údolí je od roku 1940 přírodní rezervací. Jako doma se zde cítí čolci, bělořiti šedí a šediví, netopýři a motýli. Louky blatnice skvrnité v severní části údolí Polenztal se proslavily i mimo region. Tvoří jednu z největších volně žijících populací tohoto druhu zvonku v celém Sasku. Jejich rozkvět od začátku března do začátku dubna láká každoročně do regionu pozorovatele z blízkého i dalekého okolí.
Krátce za historickým mlýnem Waltersdorf s útulnou pivní zahrádkou překročíme potok a brzy opustíme údolí směrem na Brand. Cesta nás vede přes Schulzengrund. Stoupání je souvislé, ale snesitelné. Vždyť mezi Polenz a skalnatou plošinou je téměř 180 výškových metrů. Když se asi po 15 minutách krátce zastavíme, najednou si uvědomíme, jak nevýslovné ticho kolem nás nastalo. Kdesi daleko se ozve kos, jemně zašustí listí, zabzučí několik hmyzích ptáků. Jinak je absolutní ticho.
Pro obyvatele měst je to senzace. Spontánně se do tohoto nenápadného místa v Labských pískovcích zamilujeme. A myšlenka národního parku se nám odhaluje v celé své obdivuhodné šíři. Zde, v jeho jádrové zóně, zažíváme národní park nejen jako chráněné území pro ohrožené druhy, ale také jako oázu pro ohrožené pocity. Tam, kde utichá hluk pokroku, můžeme opět naslouchat tichým zvukům podstaty.
Šťastní a spokojení konečně dorazíme do Brandu, kde už první výletníci zaujímají svá místa k obědu. Zde se nám naskýtá další nádherný panoramatický výhled na údolí Polenztal, kterým se ještě chvíli kocháme, než se vydáme na zpáteční cestu do Hohnsteinu. Na ruch a shon už nemáme chuť. Raději si ještě chvíli vychutnáváme zážitky z přírody. Poslední část okružní procházky vede po široké zpevněné lesní cestě bez výrazných stoupání. Na parkovišti a autobusové zastávce v Eiche se opět vracíme do kruhu.
O několik dní později se dozvídáme, že existují lidé, kteří pevně věří, že v Labských pískovcích se nachází četná takzvaná "místa síly", místa, kde se koncentruje "energie země" a vnímání přírody je prý obzvlášť intenzivní. Pokud je to pravda, pak jsme některá z nich na naší túře objevili.
